České volby do EP: Vše při starém. Nebo ne?

Ve volbách do Evropského parlamentu upevnily své postavení tradiční parlamentní strany. Neuspěly strany s xenofobním programem, které povzbudily nedávné výsledky parlamentních voleb v roce 2013, ale nyní i díky malé volební účasti své úspěchy nedokázaly zopakovat. Pro někoho možná překvapivě volby do určité míry kopírovaly výsledek voleb do Poslanecké sněmovny PČR. Nezvítězila v nich současná opozice, ale své zisky potvrdily spíše vládní strany; jen si prohodily pořadí. Přesto se objevilo několik zajímavých momentů. Skutečným vítězem se stal občan „Je-mi-to-jedno”.

Foto: CrativeCommons/Ren Muñoz


Vítězové

Vítězné ANO miliardáře Andreje Babiše s 16,13 procenta stále těží ze své neokoukanosti a ještě otevřených nadějí, které lidé po zklamání s pravicovou politikou mají. Nonkonformí politický styl jejího předsedy, jenž se stylizuje do polohy nepolitického manažera, „fachmana”, který dá věci do pořádku, rozumí běžným lidem a používá selský rozum, v kombinaci s neideologickým výběrem staronových politických matadorů ještě na voliče působí.

Výsledky eurovolby posílily také sebevědomí hnutí. Podle jeho přívrženců hnutí prokázalo, že není jen krátkodobým rozmarem jednoho muže, ale stává se reálnou alternativou pro středopravé voliče a může aspirovat na možné vítězství v příštích parlamentních volbách. Podle Babiše je to důkaz, že ANO již je „stabilní politickou sílou“. Podle povolebních analýz ANO skutečně disponuje rovnoměrnou podporu po celé ČR a oproti parlamentním volbám získalo v severních a východních Čechách a ztratilo na jižní Moravě. ANO se také může těšit, že podle průzkumů voličských názorů má jejich hnutí největší potenciál ovlivnit rozhodování v Evropském parlamentu, což si myslí 27 procent účastníků sociologického průzkumu. Až daleko za nimi jsou se sedmnácti procenty ČSSD a TOP 09 (8 procent).

Mezi strany vládní koalice se na druhé místo vklínila TOP 09 v čele s Karlem Schwarzenbergem a Miroslavem Kalouskem. Jejich téměř šestnáct procent je pro stranu již několikátým potvrzením, že se již etablovala jako skutečná pravicová alternativa s aspirací na vůdčí roli pravice. Vedení strany prokázalo, že zná své jádrové voliče a ví, koho jim nabídnout – bankovní profesionál, ekonomický komentátor a bývalý viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer si přes svou ne příliš charismatickou politickou osobnost vedl překvapivě dobře. „Topce” se navíc povedl politický „přestup roku” – potápějící se ODS, své dosud největší pravicové konkurentce, odlákala Jiřího Pospíšila, jejich kdysi nejpopulárnějšího politika, bývalého ministra spravedlnosti, který se nedávno s ODS rozešel ve zlém. Nejúspěšnějším „loveckým revírem” strany byla tradičně Praha a také Plzeňsko, což byl bývalý volební obvod Jiřího Pospíšila. Ten navíc získal nejvíce hlasů, volilo jej 77 724 lidí. Komentátoři také argumentují, že straně v mobilizaci jejich voličů pomohl i verbálně velmi tvrdý postoj proti Putinovu Rusku během ukrajinské krize.

Mezi vítěze je třeba počítat i dvě malé strany. Pro Stranu svobodných občanů je překročení pětiprocentní hranice, a tím i zisk jednoho mandátu velkým úspěchem, a také zúročením jejich dlouhodobé a v názorech konzistentní kritiky evropské politiky a Evropské unie. Její lídr Petr Mach označil tento úspěch pro stranu za „posun na české politické scéně do ,vyšší ligy’”. Také piráti, jejichž předseda Ivan Bartoš dal o sobě výrazněji vědět již v prezidentských volbách v roce 2013, se posunuli směrem k zisku mandátu, byť ještě zůstali před branami Evropského parlamentu. Nyní doslova :uloupili” 4,78 procent především v revíru zelených.

Po volbách také ihned oznámili, že napadnou jejich výsledky a u Ústavního soudu budou požadovat zrušení pětiprocentní klauzule nutné pro získání mandátu: :Uzavírací (pětiprocentní) klauzule omezuje poměrné zastoupení názorů v Evropě a ve volbách v Evropském parlamentu je zcela nesmyslná, protože vláda se v EU nesestavuje.”  Strana poukazuje na to, že německý Ústavní soud letos v únoru zrušil pravidlo, podle kterého politické strany potřebovaly ke vstupu do Evropského parlamentu získat ve volbách nejméně tři procenta odevzdaných hlasů. Argumentuje také tím, že pro Českou republiku je vyhrazeno 21 mandátů a při přepočítání procent piráti získali 1/21 hlasů, a tím by při neexistenci pětiprocentní klauzule získali i jeden mandát. Podobný problém „trápí” i zelené, kteří se v nejrůznějších volbách potýkají s tím, že zůstanou těsně před pětiprocentní hranicí a hlasy jejich voličů přijdou vniveč. Podpora pirátů se rekrutuje z celé republiky i venkova, nejen z velkých měst.

Ani, ani

S 14,17 procenta je pro sociální demokracii až třetí místo ani ne tak velký neúspěch jako spíše varování o nepříznivém trendu, který se může ukázat jako kritický v budoucnosti, například při blízkých komunálních volbách. Předseda Bohuslav Sobotka nedokázal mobilizovat své voliče a opět nepřesvědčil jako lídr, který dokáže v důležitém okamžiku stranu vyburcovat a dovést k jasnému vítězství. V budoucím klání s dravým Babišem by se mu to nemuselo vyplatit. Strana se může stále opřít o rovnoměrnou podporu v celé republice, slabší je, kromě Ostravy, ve větších městech, silnější, naopak, na venkově.

Porážka ČSSD od ANO může mít ještě jeden dopad. Funkční období českého eurokomisaře Štefana Füleho se blíží ke konci a již nyní se debatuje, kdo ho nahradí a koho vláda vyšle do Bruselu. Premiér Sobotka zatím deklaroval, že to bude kompromisní kandidát koaličních stran, tedy ČSSD, ANO a KDU. Sociální demokraté již navrhli svého bývalého ministra financí Pavla Mertlíka, ANO spíše vypouští sondážní balonky – jejich první volbou má být jejich současný eurolídr a první český eurokomisař Pavel Telička. Jeho předseda Babiš ale také nevyloučil případnou podporu jiným, i nekoaličním kandidátům, například z TOP 09: „Pan Niedermayer je celkem dobrá volba. V hnutí budu prosazovat, že bychom tam měli poslat někoho, kdo bude reprezentovat Česko dobře a nemusí být politicky nominován .” Představitelé KDU se zase snaží přemluvit svou dlouholetou europoslankyni Zuzanu Roithovou, aby se stala jejich kandidátkou. V průzkumech by voliči za nejvhodnějšího kandidáta na českého eurokomisaře určili Pavla Teličku (35 procent), následují Zuzana Roithová (22 procent) a Pavel Mertlík (13 procent).

Svoji pozici víceméně obhájily nebo dokonce vylepšily i další parlamentní strany – KDU a komunisté. Prvně jmenovaná je tradičně nejvíce regionální stranou, které podpora je místně velmi dobře identifikovatelná především na Moravě, specificky jižní Moravě a ve Zlínském kraji. Komunisté, naopak, těží ze silné podpory na Ostravsku, severní Moravě a severních Čechách.

Poražení

Jednoznačným, byť očekávaným poraženým jsou občanští demokraté z ODS, ještě minulý rok vládnoucí politická strana, které pověst však zásadně poškodily korupční skandály a v médiích hojně přetřásaný pád jejího předsedy, a zároveň premiéra Petra Nečase, proměňující se díky zveřejňovaným odposlechům o jeho milostné aféře s šéfkou svého kabinetu v telenovelu bulvárního typu. ODS celkově ztratila ve městech, mohla se ale ještě opřít o města svých hlavních kandidátů – Prahu, Ostravu a Hradec Králové.

ODS se jako jedna z mála stran prezentovala jasným a vyhraněným evropským tématem – nesouhlasem s přijetím eura. Evidentně se ale minula s potřebami a přáními svých „neskalních“ voličů, o čemž svědčí nejen jejich slabý výsledek, ale i posílení Strany svobodných občanů, která má podobně euroskeptickou agendu a na „krvácející“ ODS se notně přiživila. Jak upozornil politický komentátor Erik Best, podle postoje k euru není možné na české politické scéně hodnotit strany jako euroskeptické nebo proevropské. Euro je spíše otázkou ekonomickou, do které se promítají pragmatické postoje, reálné možnosti a plusy a mínusy eura pro českou ekonomiku. V tomto smyslu je euroskeptikem, tj. tím, kdo se staví kriticky k přijetí eura, i Andrej Babiš, kterého hnutí ANO se jinak profiluje a je také vnímáno proevropsky.

Jako poražení se mohou cítit i zelení, kterým se opět nepovedlo překročit nutný limit pro získání alespoň jednoho mandátu (získali 3,77 procenta) a nepodařilo se jim přilákat jinak tradičně liberální, proevropské a městské voličstvo z Prahy a Brna v dostatečném počtu. Předseda strany Ondřej Liška také zatím jako jediný z „poražených” vyvodil ze svého neúspěchu důsledky a dal svou pozici předsedy strany k dispozici.

Velkým překvapením parlamentních voleb 2013 byl úspěch hnutí Úsvit přímé demokracie, z 6,8 procenta však během půlroku spadlo ve volbách do EP na 3,1 procenta. Jeho předseda Tomio Okamura komentoval neúspěch takto: „Jsme ze všech stran jednoznačně nejmladší, existujeme 11 měsíců. Nemáme zafixovaný elektorát.” Spíše než o neusazený elektorát se pod neúspěch podepsaly chyby v nominaci a chaotická personální politika. Těsně před volbami stáhli jedničku své kandidátky, kontroverzní advokátku Kláru Samkovou, která se před volbami výrazně profilovala na antiimigrantské a xenofobní vlně. Komentátoři dokonce charakterizují výsledek Úsvitu jako „výbuch” a všímají si, že jejich „protipřistěhovalecká a proticizinecká rétorika nezabrala, což je jedna z nejlepších zpráv o těchto volbách.”

Neuspěly ani další bizarní „zjevy” voleb jako Česká suverenita a její hlavní tvář, bývalá poslankyně Jana Volfová, která před volbami, oblečena do burky, burcovala proti hrozbě islamizace a zavedení práva šaría. Získala 0,13 procenta, což v přepočtu znamená, že jí dalo svou důvěru 276 voličů.

Odpovědí na to, proč uspěly parlamentní a také tradiční strany, tak může ležet v kandidátech, které strany vyslaly. Úsvit si svůj případný úspěch prakticky „zabil“ stažením svého hlavního kandidáta. Ukázalo se tak, že toto hnutí nemá žádnou náhradu za svého výřečného a mediálně obratného předsedu Tomia Okamuru. Potvrzuje se, že toho hnutí s ním stojí a padá. Naopak, vítězné ANO dokázalo překonat tento handicap především volbou Pavla Teličky, člověka s nezpochybnitelnou zkušeností s fungováním EU. Ta se ukázala jako trefa do černého.

Podle předvolebního průzkumu se 46 procent voličů řídilo spíše příslušností kandidáta k politické straně než jeho samotnou osobností, zatímco 34 procent bylo rozhodnuto volit specifické kandidáty bez ohledu na to, kdo je do voleb vyslal. U konkrétních osobností voliči nejpříznivěji hodnotili Pavla Teličku z hnutí ANO a Jana Kellera z ČSSD. V odborné kompetenci zvítězil opět Pavel Telička s 25 procenty, následován Janem Kellerem (15 procent) a Janem Zahradilem (8 procent). Jako největší obhájci sociálních práv jsou vnímáni Jan Keller (22 procent), Pavel Telička (12 procent) a Kateřina Konečná (9 procent). Status největších obhájců národních zájmů přisuzují respondenti Pavlu Teličkovi (21 procent), Janu Kellerovi (11 procent) a Janu Zahradilovi (9 procent). Vidíme, že Telička dokázal v subjektivním vnímání respondentů bodovat i u tak zdánlivě vzdálených kategorií jako obhajoba sociálních práv nebo naopak obhajoba národních zájmů.

Ani ne dvacet

Na první pohled tedy ve srovnání se zbytkem Evropy, a především její západní části, se v Čechách neodehrálo žádné drama, ani překvapení a výsledky dopadly z hlediska obav o radikalizaci politické kultury a možný nárůst extremistických nálad pozitivně. Xenofobové, nacionalisté či ti, kteří agendu postavili výhradně na antiimigrantských tématech, nijak výrazně neuspěli.

I z hlediska proevropské agendy by mohli zastánci EU či ti, kteří jsou pro další prohlubování integrace, mít mírné důvody k optimismu. Jen šest míst z 21 získaly ODS, KSČM a Strana svobodných občanů, strany, které s větší či menší intenzitou vyjadřují kritické postoje k evropských institucím, míře harmonizace nebo společným evropským nástrojům. Jak podotýká komentátor MF Dnes Josef Kopecký, „je to výrazná změna oproti posledním eurovolbám“. I premiér Sobotka se snažil neslaný nemastný výsledek své strany „osladit” poukazem na celkově proevropsky pozitivní výsledek: „Chtěl bych vyjádřit radost nad tím, že v České republice se na prvních třech místech umístily proevropské strany.”

Podle politologa Milana Znoje ale právě osmnáctiprocentní účast v evropských volbách zcela devalvuje jakýkoliv případný pozitivní výsledek voleb. Znoj to připisuje české občanské pasivitě a lhostejnosti k EU, což označuje za jednu z nejhloupějších verzí euroskepticismu. Domnívá se, že je to součástí „širší občanské distance od politických elit vůbec, ať evropských, tak domácích…”. Přirovnává ji k české (ale i slovenské) zkušenosti s obdobím tzv. normalizace, kdy se společnost uzavřela do sebe, byla nucena rezignovat na aktivní a svobodnou participaci na politice a vyvinula si silnou nechuť a nedůvěru k politice jako takové. Odcizení politických elit od občanů nabývá podle Znoje „hrozivých obrysů“. To potvrzují i výsledky šetření sociologické agentury – téměř polovina dospělé české populace pokládá volby do Evropského parlamentu za zbytečnou akci, která nic nezmění. Třiačtyřicet procent v nich vidí šanci alespoň k malým změnám v ČR a v EU, pro 9 procent představují zásadní příležitost ke změnám. Doplňujícím rysem je i určitá „neukotvenost“, roztříštěnost volebních preferencí Čechů, kteří jakoby stále hledali nové alternativy a část z nich nemá dostatečnou trpělivost se zaběhnutými stranami.

Podobně jako Znoj, i politolog Jiří Pehe se snaží pochopit příčiny nízké volební účasti a nachází ji, vzhledem k takřka totožným číslům u našich sousedů na druhé straně řeky Moravy, ve společné, podle něj traumatické minulosti a historické zkušenosti. Je to určitý druh zakořeněné nedůvěry. Pehe společné znaky této rezignace vidí v provinčnosti, nedůvěře ke všemu cizímu a tomu, co se děje mimo náš známý prostor, vědomí falešné bezpečnosti („nás se to netýká…” a „všechno jsme přežili, tak co se nám tak může stát…”), pesimismu a poraženectví – stejně se o nás rozhodne jinde, stejně tak, jak se to stalo v roce 1938, 1968 a koneckonců podle spikleneckých teorií i v roce 1989. Pehe také za neblahý zdroj neplodného !antievropanství“ považuje osobně Václava Klause a jeho kritický postoj k EU během celého jeho působení ve funkci prezidenta ČR.

Nízká volební účast je určitě špatná, ale když vede k přijatelným výsledkům a eliminaci radikálů a extremistů? Je důležité připomenout, že opět zasáhla náhoda. Pokud by v létě 2013 nečekaně nepadla vláda, mohly se konat jak parlamentní, tak volby do EP ve stejném termínu. V takovém případě by se účast pohybovala nad padesáti procenty. Ale výsledky voleb do EP by pak víceméně kopírovaly výsledky voleb parlamentních. Pak bychom do EP asi dnes vysílali i zástupce Úsvitu a debatovali o posílení Dělnické strany nebo České suverenity.

Bez ohledu na účast ale volby potvrdily, že důvěru, podobně jako v předchozích parlamentních volbách, získaly strany, které se chtějí více zapojovat do rozhodovacích mechanismů v EU. V jejich čele stojí sociální demokraté, kteří se také záměrně distancují od euroskeptických postojů bývalého prezidenta a duchovního inspirátora euroskeptiků a euronegativistů Václava Klause. Připočítáme-li k tomu i vstřícný postoj prezidenta Miloše Zemana k EU, pak klíčová rozhodovací centra české politiky – vláda, parlament i prezident, vystupují víceméně pozitivně směrem k EU a chtějí se podílet na společném evropském projektu. To je oproti minulému roku asi nejviditelnější změna, kterou tyto volby do Evropského parlamentu potvrdily.

Jan Adamec

Jan Adamec

is editor of the V4Revue, historian and political scientist. His area of expertise is the history of Hungary, USSR and Czechoslovakia 1948 – 1957. He graduated from Central European University in Budapest and Charles University in Prague where he currently completes his PhD degree with thesis about the Hungarian uprising in 1956.